Korejský výlet

Jižní Korea kolem dokola

13.10 Seokguram grotto, Bulkuksa

Fotky:

Nocleh: Hadong - památník americkým vojákům

Ruka a východ slunceRáno jsme vstávali před východem slunce, abychom ho viděli vycházet nad mořem u velké ruky, která tam trčela z vody. Bylo to kolem šesté a na nábřeží už byl slušný dav lidí čekající na totéž, tedy na první záblesk svítání, který lze ráno v celé Koreji vidět. Udělal jsem hromadu fotek a potom jsme se ještě společně vyfotili před památníkem. Obrovský park s parkovištěm se jmenuje Homigol plaza. Po snídani jsme pokračovali v cestě k velkému Buddhovi, který byl vysochán v umělé jeskyni – místo se jmenuje Seokguram grotto. Na parkovišti před vstupem bylo k vidění několik desítek zaparkovaných školních autobusů. Kam se člověk podíval všude byli stovky malých školáků na výletě. Během krátké chvíle jsme se stali populárnější než místní Buddha. Děti si nás zvědavě prohlížely a zdravily „Hello“, snažily se dotknout podivných cizinců. Potom nám podávaly ruku, nechaly se vyfotit nebo případně se snažily navázat nějakou konverzaci. Hluk, který tropily byl neuvěřitelný a bylo těžké se přes ně prodrat směrem k jeskyni. Na druhou stranu, i když čekaly ve frontě, tak jim nevadilo, že se cpeme dopředu a předbíháme je – výhoda nás exotů. Čekat ve frontě by znamenalo ztratit celý den. Samotný Buddha byl za sklem a kvůli davům nebylo téměř možné ho zahlédnout, opravdu to nestálo za tu cestu. Dále jsme pokračovali do templu Bulkuksa, kde se opakovalo situace se školními zájezdy. Tady davy dětí, které kromě tyranského křiku navíc zdvihaly hromady prachu, který nás postupně pokrýval šedým nánosem. Při odchodu z templu se nám naskytla podívaná na mnicha, který přišel zazvonit na obrovský budhistický zvon. Dělal to s rozběhem a velkou grácií.

ZvoníkDalším templem, který jsme viděli byl Tongdosa, který byl zatím nejhezčí se zatím viděných. Po jeho prohlídce jsme zašli do stejnojmeného městečka, které bylo kousek od templu. Nakoupili jsme nějaké jídlo a pokusil jsem se neúspěšně najít nějaký počítač nebo fotolab, abych mohl stáhnout naše fotky na CD. S Renatou jsme se taky pokoušeli dovolat domů z telefonní budky za pomocí zakoupené telefonní karty, ale telefon se s námi odmítal bavit. Vzápětí se projevila přívětivost a ochota místních. Jeden mladík co nás sledoval, se sám nabídl, že nám pomůže. Když zjistil, že i s pomocí návodu se nedostane dále než my, tak vzal svůj mobil a nechal si nadiktovat číslo do česka a předal nám ho ať si zavoláme. V pohodě jsme se ujistili, že doma je vše v pořádku a za odměnu jsme mu věnovali nyní již nepotřebnou telefonní kartu. Kolem 22 hodiny jsme pokračovali v cestě na jihozápad. Minuli jsme druhé největší jihokorejské město Busan a pokračovali kvůli urychlení přesunu po dálnici. Projeli jsme se po ní asi 100 km v ceně asi W15000. Po půlnoci jsme pořád jeli mezi rýžovišti a vhodné místo na ubytování nikde, takže jsme nakonec rádi přespali u památníku amerických vojáků, kteří zde padli za korejské války.