13.10 Seokguram grotto, Bulkuksa
Fotky:
- Daebo – Homigol sunrise plaza
- Seokguram grotto – Buddha v umělé jeskyni
- Bulkuksa temple
- Tongdosa temple
Nocleh: Hadong - památník americkým vojákům
Ráno
jsme vstávali před východem slunce, abychom ho viděli vycházet nad mořem
u velké ruky, která tam trčela z vody. Bylo to kolem šesté a na nábřeží
už byl slušný dav lidí čekající na totéž, tedy na první záblesk svítání,
který lze ráno v celé Koreji vidět. Udělal jsem hromadu fotek a potom
jsme se ještě společně vyfotili před památníkem. Obrovský park
s parkovištěm se jmenuje Homigol plaza. Po snídani jsme pokračovali
v cestě k velkému Buddhovi, který byl vysochán v umělé jeskyni – místo
se jmenuje Seokguram grotto. Na parkovišti před vstupem bylo k vidění
několik desítek zaparkovaných školních autobusů. Kam se člověk podíval
všude byli stovky malých školáků na výletě. Během krátké chvíle jsme se
stali populárnější než místní Buddha. Děti si nás zvědavě prohlížely a
zdravily „Hello“, snažily se dotknout podivných cizinců. Potom nám
podávaly ruku, nechaly se vyfotit nebo případně se snažily navázat
nějakou konverzaci. Hluk, který tropily byl neuvěřitelný a bylo těžké se
přes ně prodrat směrem k jeskyni. Na druhou stranu, i když čekaly ve
frontě, tak jim nevadilo, že se cpeme dopředu a předbíháme je – výhoda
nás exotů. Čekat ve frontě by znamenalo ztratit celý den. Samotný Buddha
byl za sklem a kvůli davům nebylo téměř možné ho zahlédnout, opravdu to
nestálo za tu cestu. Dále jsme pokračovali do templu Bulkuksa, kde se
opakovalo situace se školními zájezdy. Tady davy dětí, které kromě
tyranského křiku navíc zdvihaly hromady prachu, který nás postupně
pokrýval šedým nánosem. Při odchodu z templu se nám naskytla podívaná na
mnicha, který přišel zazvonit na obrovský budhistický zvon. Dělal to s
rozběhem a velkou grácií.
Dalším
templem, který jsme viděli byl Tongdosa, který byl zatím nejhezčí se
zatím viděných. Po jeho prohlídce jsme zašli do stejnojmeného městečka,
které bylo kousek od templu. Nakoupili jsme nějaké jídlo a pokusil jsem
se neúspěšně najít nějaký počítač nebo fotolab, abych mohl stáhnout naše
fotky na CD. S Renatou jsme se taky pokoušeli dovolat domů z telefonní
budky za pomocí zakoupené telefonní karty, ale telefon se s námi odmítal
bavit. Vzápětí se projevila přívětivost a ochota místních. Jeden mladík
co nás sledoval, se sám nabídl, že nám pomůže. Když zjistil, že i
s pomocí návodu se nedostane dále než my, tak vzal svůj mobil a nechal
si nadiktovat číslo do česka a předal nám ho ať si zavoláme. V pohodě
jsme se ujistili, že doma je vše v pořádku a za odměnu jsme mu věnovali
nyní již nepotřebnou telefonní kartu. Kolem 22 hodiny jsme pokračovali
v cestě na jihozápad. Minuli jsme druhé největší jihokorejské město
Busan a pokračovali kvůli urychlení přesunu po dálnici. Projeli jsme se
po ní asi 100 km v ceně asi W15000. Po půlnoci jsme pořád jeli mezi
rýžovišti a vhodné místo na ubytování nikde, takže jsme nakonec rádi
přespali u památníku amerických vojáků, kteří zde padli za korejské
války.